Pojďme společně, za půl sekundy, jediným kliknutím a ZADARMO naplnit misky pejskům v útulcích!
Pro více info následující dva odkazy:
Pac a díky!Výsledek obrázku pro pacička

Baví mne žít?

3. února 2016 v 21:30 | Lee |  Vlastní tvorba
Zavřela oči a sesula se hlouběji pod peřinu ve své měkké posteli, která se nyní zdála býti tvrdší než kámen. Srdce jí kolísavě tlouklo - jednou rychle, jako by chtělo vyskočit z její hrudi, poté pomalu, až se jí zdálo, že snad umírá.


Přetočila se na bok, stočila se do klubíčka a jednou rukou si k sobě přitiskla velkého plyšáka, který jí ležel nad hlavou. Obvykle jí pomohl, dnes však nic.

Byl příliš dlouho pryč. Odjel před třemi týdny a nechal ji tu samotnou. Dlouho to zvládala, ještě minulý týden byla v pohodě, tento týden to však na ni začínalo doléhat, je takovou dobu sama, bez přátel, bez rodiny, bez něj... Ráno už nezvládala ani vstát z postele, při vystupování z autobusu se rozmýšlela, jestli nepojede raději na konečnou a zpět, a večer upadala do postele s pocitem prázdného srdce a očí plných slz. Sama sebe se ptala, zda ji takhle baví žít, ve vědomí, že jí každou chvíli na několik týdnů odjíždí... Že jí může jednoho dne říct, že musí pryč na delší dobu, na půl roku, rok, déle... Že musí odjet do válečného území, odkud se nemusí vrátit, nebude o něm mít dostatek zpráv, tolik, kolik by potřebovala.

Plakala plyšové zrůdičce do srsti, až se pomalu uvzlykala ke spánku. Začínaly se jí zdát sny, které se po chvíli měnily v noční můry. Byly to sny o něm. Sny, ve kterých byli spolu, noční můry o tom, jak od ní odejde za jinou, jak se ztratí a ona neví kam, jak se prostě změní v někoho jiného. Byly to pouze noční můry, kdyby byla vzhůru, věděla by, že nic takového nehrozí - i když trocha pochybností tu byla vždy, když odjížděl. Věřila mu, ale byl tak dokonalý, že... Ale tohle byly sny, které prožívala a ve spánku jim věřila. Několikrát se vzbudila vlastním křikem, celá upocená a uplakaná.

Pokaždé znova usnula a opět se vzbudila. Když usínala počtvrté, bylo kolem druhé hodiny ranní. Najedou jí zničehonic vzbudilo jakési kovové cvaknutí. Bylo krátké a ostré, myslela si, že se jí to pouze zdálo, přitáhla si zrůdičku a opět zavřela oči. Ale ihned je otevřela, když uslyšela podivné štrachání v předsíni. Srdce se jí opět rozbušilo, byla kompletně vzbuzená a nevěděla, co dělat. Rozklepaně se posadila, pomalu vstala, oběma rukama si k prsou tiskla plyšovou zrůdičku, do jedné dlaně uchopila pepřák, který jí ležel na nočním stolku, a pomalu se malými krůčky blížila za zvukem.

Právě sahala na kliku, když se dveře rozletěly. Hrklo v ní, lekla se tak, že by se v ní krve nedořezal, pepřák pouze stiskla pevněji dlaní, ani ji v té chvíli nenapadlo ho použít. Jakmile si však uvědomila, kdo ve dveřích stojí, vrhla se mu do náruče a rozplakala se. Musel ji chytit, když se jí podlomila kolena, málem spadla.

"Přijel jsem dřív, chtěl jsem tě překvapit..." Když slyšela jeho hlas, uvědomila si, že ji takhle žít baví. Baví ji žít pro tyto okamžiky, kdy se končně shledají, baví ji žít pro něho. Pro pana božského, kterého by nikde jinde už nenašla...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Wendy Wendy | Web | 4. února 2016 v 11:10 | Reagovat

Krásné článek :-) moc se ti to povedlo ;-)

2 Akim Akim | E-mail | Web | 4. února 2016 v 12:09 | Reagovat

Tenhle příběh je důkazem toho, jak oddaná jsi fenečka, srdce ti může puknout žalem, když nejsi se svým pánem. Ach, je to krásné, moc se ti to povedlo. ;-)  :-)

3 lee-banda lee-banda | E-mail | Web | 4. února 2016 v 14:30 | Reagovat

[1]: Díky :)

[2]: Dík :) jó, psala jsem to v takové slabší chvilce, kdy Pán nebyl poblíž...

4 Denise S. Denise S. | Web | 4. února 2016 v 15:15 | Reagovat

I když si to nechceme přiznat, je to právě ta nejistota, po který tak toužíme a tak milujeme.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama